CHIENS - 1.8.7. MYSELF
Francouzský vyhlazovák. Nahrubo nemletý torza grindcore, fastcore a powerviolence v dokonalém poměru. Deska, která vás nenechá oddechnout. Nesmlouvaná, rytmicky neskutečně nadupaná s mixem podepsaným Kurtem Ballouem.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když nám již před dost dlouhým časem sliboval kytarista Adam Agius (rozhovor zde), že další deska ALCHEMIST bude více heavy, netušili jsme, že si na ni budeme muset počkat ještě tak dlouho. Se slušným odstupem čtyř let od předchozího alba „Austral Alien“ je tu konečně další počin, jehož zaškatulkování do hudebních stylů je stejně nejednoznačné, jako je nesnadné zařadit samotné ALCHEMIST. A tak je tu další kapitola míchání vlivů, kde ze zdánlivě základních thrash- a deathmetalových podkladů vyrůstají citlivé rockové postupy kontrastující často se strojově ambientní rytmikou a orientální motivy pokřivené spoustou efektů a zvukových hračiček vytvářejí vlny, na kterých surfuje specificky „deformovaný“ a jakoby z oblačných výšin doléhající vokál Adama Agiuse.
Pokud použiji parafrázi textu „Sliby se mají plnit o Vánocích“ a zeptám se, jak splnil Adam svůj slib o heavy albu, musím okamžitě dodat, že Vánoce prostě ještě nejsou. Nějaký razantní příklon k tvrdšímu vyznění musíme hledat hodně pečlivě, ALCHEMIST se spíše vrhají cestou přirozené evoluce, ve které je onen heavy prvek pouhou kostrou, na kterou je nabalen silně futuristický korzet. Tak tomu ostatně bylo minimálně na posledních dvou albech a tomuto přístupu zůstávají Australané věrni i nyní. Přesto je „Tripsis“ víc než jen další variace již slyšeného. Co se to tedy skupině podařilo? Především podržet si svoji osobitost, udržet fazónu vlastní jedinečnosti a zachovat specifický skladatelský rukopis i instrumentální výraz. „Tripsis“ je jakýmsi průnikem veškeré předchozí tvorky ALCHEMIST, od silových motivů známých ještě z alba „Lunasphere“ až k oné emocionální vypjatosti minulého „Austral Alien“.
Novinka je vlastně kolekcí toho nejspecifičtějšího, co ALCHEMIST za celou svou kariéru přinesli. To, v čem se skupina posunuje dál, je pak především hra se zvuky a aranžemi, kde se nejde odtrhnout od kouzelného proplétání výrazných kytarových zvuků a jemných akustických „zvonění“, která jsou tak dokonale zvukově ošetřená, že v záplavě hřmící hudby nezanikají, ale vytváří další sonické vrstvy, které harmonizují s ostatním základem. Je to jako spojení dvou rozdílných, přesto skvěle koexistujících světů. Například skladba „Tongues And Knives“ – silný kytarový sound vytváří slibovaný heavy dojem, do toho však jako by se vpíjel i post-rockový minimalismus, který občasně vykoukne a zašumí jako klidný potůček uprostřed bouřlivých peřejí. „Tripsis“ je jakási kombinace světa klasického heavy metalu, jakoby kosmické zvukové psycho nadstavby a množství orientálních vlivů. Silný orientální odér je cítit především ze závěrečné skladby „Degenerative Breeding“, kterou považuji za to nejlepší, co se dá na albu najít.
Z celé kolekce je cítit, že si s ní ALCHEMIST hodně pohráli, vždyť materiál na „Tripsis“ připravovali a natáčeli celé tři roky. Vycizelovanost struktur tak vyzařuje pečlivou dotaženost každého detailu. Negativem takové „dokonalosti“ samozřejmě může být ztráta přirozenosti a živelné působivosti. ALCHEMIST však i tento aspekt ukočírovali, a onu strojenou vypiplanost vpustili jen na krajíček. Stále jsou hlavním výsledkem působivě zaranžované náladové postupy. Ostře kytarový sound, který nad albem rozprostírá svá křídla (výrazně třeba ve skladbě „Nothing In No Time“), dostatečně utvrzuje v pocitu, že ALCHEMIST stále hodlají zůstat především metalovou skupinou. Koketérie s psychorockovými postupy tak i na „Tripsis“ zůstává v rovině ozvláštňujících prvků, které sice často získávají hlavní slovo jakožto nosné motivy, hutným zapracováním do kytarové vichřice ale nebourají ono heavy vyznění, které bylo primárním cílem.
Jak hodnotím předchozí desky:
Lunaspere (7/10)
Spiritech (8/10)
Organasm (9/10)
Austral Alien (8,5/10)
Logické pokračování australské hudební ságy, ve které ALCHEMIST deformují své thrash a death kořeny spoustou zvukových vychytávek, orientálními vlivy, dusivě strojovou rytmikou a dosahují tak nenapodobitelnou atmosféru.
8,5 / 10
Adam Agius
- kytara, vokál
Roy Torkington
- kytara
Rodney Holder
- bicí
John Bray
- basová kytara
Nick Wall
- samply, elektronika
1. Wrapped In Guilt
2. Tongues And Knives
3. Nothing In No Time
4. Anticipation Of A High
5. Grasp At Air
6. Communichate
7. Substance For Shadow
8. God Shaped Hole
9. Degenerative Breeding
Tripsis (2007)
Austral Alien (2003)
Organasm (2000)
EVE of the WAR (1998)
Spiritech (1997)
Lunaspere (1995)
Jar of Kingdom (1993)
Cesta, ktorou sa vydali na Austral alien mi voňala viac. Tripsis sa viac prikláňa k metalovejšiemu vyzneniu. Aj tak si držia laťku veeelmi vysoko.
Francouzský vyhlazovák. Nahrubo nemletý torza grindcore, fastcore a powerviolence v dokonalém poměru. Deska, která vás nenechá oddechnout. Nesmlouvaná, rytmicky neskutečně nadupaná s mixem podepsaným Kurtem Ballouem.
Bavorští BLACKEVIL jsou takový Eintopf stylů tvrdšího metalu. Je tam od každého trochu, nejvíc heavy a thrash, ale i dalších ingrediencí jako speed, black, death. Jsem ve stádiu rozvažování, zda je za tím složitější koncept, nebo je to jen Eintopf.
Příjemně energický, hravý a silový progresivní metal plný i výrazných melodií. Hudba nezastírající inspirace u CONCEPTION nebo KAMELOT, perfektně prezentovaná a doplněná dominantním vokálem ve stylu Roy Khana. Cílová skupina je tím jasně definovaná.
Kytarista Wes Thrailkill se svými druhy předvádí další instrumentální divočinu, která kromě metalové progrese nabízí i odbočky do mathrocku, djentu, nebo dokonce i elektroniky. Fanoušky kytarových hrdinů typu PLINI určitě potěší.
Minule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.